4. únor 2017 – 26. březen 2017
Irena Křivánková – TETRAMIN
Poznejte křehkost děl současné české malířky Ireny Křivánkové. Autorčin “vnitřní” svět – svět vlastních pocitů, svět, jenž je živen intuitivním vnímáním skutečnosti…
O AKCI
Výstava Ireny Křivánkové nabízí obrazy z let 2015-2017. Kdo by znal jenautorčiny počáteční divoké figurativní obrazy, řekl by, že se jedná o úplně jiného malíře. Za vším však stojí Křivánkové „vnitřní“ svět – svět vlastních pocitů, svět, jenž je živen intuitivním vnímáním skutečnosti, které se nezabývá ani tak „jevovou slupkou“ předmětů a dění, ale spíše se vztahuje k něčemu, co se děje „za“ nebo nějak „neviditelně“. Irena Křivánková je tedy stále „svá“. Točí se kolem teritoria vlastních prožitků. Jen se mění způsob malířského vyjádření: od expresivní figurace se dostává k obrazům, v nichž vládne až překvapivý klid.
O AUTORCE
Irena Křivánková (*1972)
Již ve velmi útlém věku se Irena Křivánková rozhodla stát se malířkou. Svého snu se nevzdala a v roce 1999 absolvovala ateliér figurální monumentální malby na Fakultě výtvarných umění v Brně u profesora Jiřího Načeradského. Přesně před dvaceti lety, ještě před dokončením studií, měla v Brně svou první samostatnou výstavu (Galerie v IBC). Mnohé se od té doby změnilo. Pokud by před nás pověsili dva obrazy, jeden z počátků Ireniny tvorby a druhý ze současnosti, možná by nás ani nenapadlo, že se jedná o díla téhož umělce. Počáteční tvorba Ireny Křivánkové, ovlivněná mimo jiné výtvarným projevem již zmíněného Jiřího Načeradského, je velmi expresivní, jak tahy štětcem, tak svou barevností. Figury v jejích výjevech ze života mají výrazné kontury a celkovou výrazovou dynamiku. Velká plátna, která má Irena v oblibě, jí umožňují rozpřáhlé tahy štětcem, dopřávají jí pocit svobody. Nevyhýbá se však ani intimním formátům. Ireniny obrazy nepostrádají hravost a vtip. Dokládají to například obrazy s tematikou buldočků z let 2001-2002. Irena Křivánková náměty svých obrazů svižně střídá. To vychází z umělčina přístupu k malbě samotné, vždy totiž maluje to, co je jí v tu dobu nejbližší, co ji zasáhne až do nitra duše. Od autoportrétů, krajin intenzivních barev či figurálních výjevů se přes motivy fauny dostává k flóře. Konkrétní se pomalu stává abstraktním. Barevnost Ireniných obrazů se uklidňuje, zjemňuje. Když už máme pocit, že jsme Ireninu dílu porozuměli, překvapí nás zcela odlišným stylem i výrazovými prostředky. Marně bychom tak v díle Ireny Křivánkové hledali vzorec, podle kterého volí náměty a barevnost svých obrazů. Vše se mění v závislosti na jejím momentálním i životním rozpoložení.
[73]
