Ateliér fotografie II UMPRUM

O AKCI A AUTORECH

Jako blesk z čistého nebe připluje černá labuť a převrátí naše životy naruby. Vznešeného bílého ptáka můžeme potkat celkem běžně. Jeho absentující černý protějšek v minulosti vyvolal domněnku, že nemůže existovat. Když ho v roce 1697 nizozemští průzkumníci přivezli ze západní Austrálie do Londýna, všechny tím udivili. Lidé narazili na zásadní problém indukce. Na základě toho, že jsme nikdy neviděli černou labuť nemůžeme soudit, že neexistuje. Ekvivalentně se znalostí minulosti nedokážeme předvídat budoucí události. Černou labuť jako metaforu důležitého nepředvídatelného dění popsal americko-libanonský vědec Nasim Taleb. Nad jejími účinky se zamýšlejí také studenti Ateliéru fotografie II UMPRUM na stejnojmenné výstavě.

Vystavující studenti: Jakub Delibalta, Alžběta Chrudimská, Ondřej Kubeš, Iurii Ladutko, Samuel Petráš, Miriam Pružnicová, Matěj Racek, Markéta Slaná, Kateřina Sýsová, Viktorie Macánová, Agnes Willow, Adéla Zlámalová, Barbora Žentelová

Online prohlídka

Na logiku černé labutě, která naznačuje, že to co nevíme, je daleko důležitější, než to co víme, reaguje Barbora Žentelová. Ve své černobílé fotografii Vítěz (2021) pracuje s metaforou oblíbené dětské hry kámen, nůžky, papír, která bývá používána jako základ rozsudků mezi dvěma jedinci. Ve velké míře však jde o souhru náhod. “Kdo určuje pravidla, a kdo je vítěz?” ptá se autorka.

Jakub Delibalta se v souboru Where is your twin (2020) zamýšlí nad rostoucím poměrem času tráveným ve virtuálním prostředí. Klade si otázku, nakolik může být internet hyperobjekt bez jednoznačného prostorového a časového vymezení. Skrze nejasnou strukturu sítě vztahů evokuje v divákovi otázku, zda je realita viděná naším okem opravdový obraz skutečnosti.

Viktorie Macánová v souboru Vejpůl (2021) zkoumá dvě zdánlivě stejné půlky obyčejných věcí, které nás provází životem. Porovnává estetiku s lidskými rysy, skrytými stránkami, které má člověk v sobě. Dobro a zlo spolu existují v našem chaotickém světě a je jen na nás, jakou stranu si vybereme.

Miriam Pružincová vztahuje téma černé labutě ke genocidě. Chápe ji jako myšlenkově neuchopitelnou tragédii, kterou zpravidla nelze předvídat. Pracuje s tématem arménské genocidy, čili utlačování a vyvražďování Arménů Turky. Otevírá tak kapitolu dějin, která dodnes budí značné kontroverze a v současnosti znovu ožívá v bojích o Náhorní Karabach. Ve své instalaci kombinuje fotografii a video s opakujícími se symboly arménské národní identity a křesťanské víry.

Ondřej Kubeš ve své sérii Holubář (2020) observuje chovatele holubů. Svůj soubor člení do kapitol, které se na život a práci starého muže dívají z různých úhlů. Jednou dokumentuje přímo jeho namáhavou snahu udržení chodu starého hospodářství, jindy se zaměřuje čistě na holuby nebo dokumentuje chátrající venkovské budovy. Černobílé dokumentární fotografie pracují s odkazem do historie, naopak barevné kontemplují současnost a možné verze budoucnosti.

Iurii Ladutko v Landscape (2021) pomocí digitálních technologií vytváří krajinu, která při letmém pohledu sice působí jako reálná, ve skutečnosti je však synteticky vytvořeným obrazem. Otevírá tak otázky karantény a stavu člověka, který je doma zavřený a nedokáže se dostat mimo prostor svých čtyř zdí. Jediný způsob útěku do krajiny se mu naskýtá skrze počítačové technologie. Ladutko tak navazuje na své předchozí práce, které zkoumají vztah člověka a virtuálního prostoru.

Kateřina Sýsová představí soubor Kukbuk. Italská, francouzská nebo také japonská kuchyně už udělaly díru do světa. Bohužel to zatím nelze tvrdit o kulinářských skvostech lahodných českých zemí. Oblast přitom oplývá řadou exkvizitních receptů, které nelze najít nikde jinde na světě. Soubor si proto klade za cíl popularizovat českou kuchyni a otevřít oči gurmánským barbarům, jejichž požitkářské jazyky ještě nepřišly na zub těm nejlepším středoevropským (nikoliv východoevropským, jak je často mylně uváděno) pokrmům.

Alžběta Chrudimská prezentuje video s názvem “Cizopasník”. Soubor znepokojujících obrazů bez jasné dějové linky se zamýšlí nad tím, zda je předem daný příběh důležitý. Inspiruje se sny, které se druhý den mohou zdát jen jako neúplné obrazy na sebe nenavazující, ale i přes to všechno v nás dokáží vzbudit určité pocity. Později se tak stávají podmětem pro naše přemýšlení. Video je tedy na plné interpretaci diváka.

Samuel Petráš prezentuje projekt s názvem “Pabulum”. Práce poukazuje na stav bezcitnosti, je inspirována hlavními symptomy nemoci Covid-19 – ztrátou chuti a čichu. Autor vyobrazuje bezcitnost společnosti, ztrátu empatie a kontakt s dalšími osobami. Necítíme nic, bezcitnost se stává naší rutinou a normalitou. Je to výsměch společnosti a opovrhování pravidly a duchovními hodnotami.

Fotografie z výstavy: