od 2. 5. 2023 do 30. 6. 2023

I.V.A. GO HOME

Iva Mrázková – I.V.A. GO HOME

Bývá to vždy zvídavá otázka, jak a do jaké míry ovlivňuje uměleckou tvorbu životní příběh autora. Respektive, jak důležitý je, či by mohl být, pro toho kterého tvůrce. Kladu si tuto otázku zejména teď, u Richarda Kočího – renomovaného sochaře sofistikovaně estetických abstraktních kreací, který ale zrovna vystavuje obrazy; obrazy plné postav, prostředí a zřejmých i ušených příběhů. Vzdálenost mezi oběma póly jeho vizuálního tvoření je propastná.

Umělci tvoří umělecká díla, která odrážejí jejich talent, dobu a životní zkušenost. Každé dílo tak vypraví své příběhy, které svým způsobem čteme. Žádný artefakt ovšem neexistuje bez svého tvůrce. Ti mě vždy přitahovali, zajímal mě jejich osud, smysl a zdroj jejich kreativity. To si zvlášť uvědomuji u těch, kteří nesetrvali v místě a zemi svého zrození. Po sochaři a malíři Richardu Kočím, jenž se již jako teenager dostal do USA, aby se pak přes Španělsko vrátil zpět do Čech, přichází vzápětí další ýstava exulanta/ky, shodou okolností také malířky a sochařky, Ivy Mrázkové. Tato rodačka z Opavy (nar. 1964) na rozdíl od Richarda vystudovala umění v Československu, Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze dokončila v roce 1989, aby vzápětí emigrovala do Lucemburska, pár měsíců před zlomovou „sametovou” revolucí. A Iva, na rozdíl od Richarda Kočího, žije v zahraničí i nadále, v tom pro nás historicky blízkém, ale přeci jen vzdáleném Lucembursku, a tak nezbývá než ji vnímat jako lucemburskou umělkyni českého původu. A tak její výstavní návraty do Čech jsou pro nás také průhledem do jiného světa, do multijazyčné zemičky, jejíž umění neznáme a Iva je tak spojencem, uměleckým vyslancem a – honorární konzulkou České republiky v Lucembursku

Abych se však vrátil k původní myšlence o osudu tvůrce. Zkusit jinou „národní identitu”, pobývat v jiném jazyku – a v případě Lucemburska v jiných jazycích, zakládá jistě touhu autora zkusit vedle malování také jiný obor, totiž sochařství; a v rámci malování se neomezovat ani ve formátech, ani v námětech, oscilovat mezi abstrakcí a metafyzickou realitou, mezi preferovanou monochromatičností a nutnou barevností, mezi snem a skutečností. A Iviny sochy jsou vlastně také někde mezi, mezi abstrakcí a protofigurou – ostatně představili jsme je v minulých ročnících sochařské exteriérové multišou Sculpture Line. Protofigura? V obrazech? Něco mezi možností postavy a směřováním k postavě, či ke skupinám, nebo jen připomínky figur, stíny, místo po postavě, figurky jak z deskové hry. A také konfigurace, znaky, náznaky, nápisy, konstrukce i dekonstrukce. Sémiologický i fenomenologický přístup, syntéza možností. A jinde zase jen dojem z přítomnosti, která ještě nenastala, nebo už zůstala bez nás. Abstraktní prostor. Ale v obrazech je možné se vrátit i ke skutečným výjevům, jakkoliv stylizovaným a jakkoliv zasazeným do minulosti – k lucemburským prvoaviatičkám, k procházce lucemburským podloubím či ještě v čase dále, k lucemburským pradlenám. A spousty jiných možností.

Iva žije se svým přítelem ve Waldbredimusu, na urbánním lucemburském venkově v údolí řeky Mosely, na lucembursko-německém pomezí, v místě, kde se sklání do údolí stráně poseté vinnou révou a čas se zdá být přítelem místa a lidí.

Martin Dostál
Kurátor výstavy

[151]