Dan Trantina – Me Too / Too Me

O AKCI A AUTORECH

Já taky a taky já a my všichni

Název výstavy Dana Trantiny vychází z jeho obrazu Me Too (Mars) z roku 2017. Přestože se motiv toho obrazu vztahuje k Danovým malířským úvahám o Marsu a větším či menším možnostem sexuálních dobrodružství mezi pozemšťankami a marskými (či snad marťanskými) vaginálními opylovači, vypadá to, jakoby název výstavy marketingově těžil z nedávno ještě mediálně prosperující kampaně, vybujelé v zemi, kde vše, co bylo včera, zejména jde-li o vztah mezi lidskými živočichy, zmatenými svojí sexuální rozdílností a někdy, pravděpodobně, zneužívajícími silové pole či překračujícími meze ideálních dobrých mravů, je víc než jen zítra, a budoucnost se tak definitivně ztrácí v překladu. To je jistě stran názvu výstavy pravda, proč ostatně nevyužít reklamně svádivý potenciál heštegu mí tů, dokud to není kopyrajtem chráněná značka. Tedy, doufám, že dosud není.
Jiný Danův obraz ze stejné série z před dvou let se třeba jmenuje Procházka se psem. A je na něm namalována žena (výrazná ňadra) se psem, jak vyje (vyjmenovaný slovo výt) do nebe. Tak i tak by se mohla výstava jmenovat: Procházka se psem. Šlo by v podstatě o totéž, ale nedalo by se s tím tak malebně hrát, přehazovat slova, a přitom zůstávat stále ve stejném významu. Ale nejde přeci jen o to. Jak lze jistě v podtextu vycítit, mí tů tů mí, což současně vypadá a zní, jak refrén trampského táborákového citově rozbolavělého songu ze dvacátých let od Štěchovic, kdy jiskry prskaly ke zčernalému nebi rozzářenému myriádami hvězd a hvězdiček a planet a černých děr (černý díry ale nejsou vidět), tak podtext a kontext a semtext názvu a výstavy a obrazů je jistě širší, komplexnější a komplikovanější. Možná je výrazem zmatků, kterými se navzájem zásobujeme, a ke kterému se tak či onak stavíme, musíme stavět. Snažíme se dobrat vyprávěním podstaty, protože i přes mohutný vědomý skepticismus někde v hloubi genetických kódů snad věříme, že to vše přeci jen má nějaký význam. Možná, že to jen podstatný důvod, proč maluje Dan Trantina obrazy, a proč je maluje tak divokým, vášnivým, expresivním, vrstevnatým způsobem. Dana baví exploativně malovat a vyprávět a potvrzovat svoji existenci, která jen neklouže po banální kariérní spirálce, ale vydírá se výrazově vtíravými vizuálními výrazy zpod povrchů do hloubek a zase zpět, jak pendl s barvami z pekla do nebe, zastávka na Zemi jen na znamení. Z nepřehledna abstrahovaných a abstraktně expresivních forem se vyloupne figura či tvář. Mužská i ženská i jiná. Známá i neznámá. V té z nejposlednějších Danových obazových sérií třeba Angela Davis (i když bych tam chtěl větší chumáč těch kudrnatých černých vlasů), Matka Tereza, Marilyn Monroe. Koukám na ty obrazy a zmocňuje se mi neklid, neboť tuším, jak je to všechno podivné a neuchopitelné. Nejen otázka, co znamená žena a co znamená muž, zvláště když furt nevíme, co je to život, jen tušíme, že se dějí různé věci a také sviňárny. Danovy obrazy jsou ovšem také vtipné. To bych neměl zapomenout.

Kurátor:

Martin Dostál