SINGULARITY: Člověk – Prostor – Krajina / SINGULARITIES: Human – Space – Landscape

O AKCI /ABOUT THE EXHIBITION

Singularity jsou v matematické teorii výjimečné body, ve kterých pro daný vztah nelze nalézt řešení. Jsou to také pomyslné středy černých děr, kde se fyzikální vlastnosti blíží nekonečnu. Člověk vnímá prostor měřítkem svých vlastních pocitů. Prožívá jej tak, jak na něj daná situace působí: monumentalita či útulnost, stísněnost či volný prostor, světlo či tma, to vše může působit příjemně, hrozivě, mimořádně i banálně. Například tma kolem, pokud ležíme pod peřinou na měkké posteli, nebo dokonce když sdílíme tmu s někým blízkým, je jedním z nejkrásnějších životních pocitů. V jiné situaci ale může tma působit děsivě. Se ztrátou víry si dnešní člověk stále častěji vykládá své okolí jako zásah do vlastního osudu. Okolí konfrontuje jeho svobodu, vytváří vlastní mytologii, vizi paralelního života, vizi vlastního pekla nebo ráje. Před více než sto lety inspiroval obyčejný západ slunce nad fjordem Edwarda Muncha k vyjádření vlastní beznaděje. Namaloval obraz Výkřik, a to hned v několika verzích. Dílo se jevilo i mnoha moderním malířům jako příliš patetické a později začali podobně smýšlet i o malbě jako o přežitém médiu. Právě zvláštní schopnost malby zachytit individuální pocit z okamžiku, jako seismograf, však opět vynáší emocionální krajinu do popředí současné tvorby.

Devět umělců se snaží z nekonečného počtu situací vybrat okamžiky, které jsou pro ně podstatné. Prostory obrovských stadionů a sídlišť v díle Igora Grimmicha (1979) působí jako představy o jaderné katastrofě z nějakého pochodového cvičení civilní obrany před třiceti lety. Vzpomínka z nich ovšem utvořila krajiny kosmického impéria. Jiří Hauschka (1965) se soustředí na osudové momenty mezi životem a smrtí. V krajině sleduje wagnerovskou nekonečnou melodii v podobě energetických proudů, zde konfrontovanou s figurou ve volném pádu. Vodopád působí jako vykřičník nebo alegorie náhlé životní změny, kterou pozorovatel právě prochází.

Poněkud klidnější jsou krajiny Eriky Voith (1988), jejichž cílem je věčnost. Meditativní postavy v krajině užívají zlatou barvu, vyhrazenou především posvátnému prostoru. Reflexi duchovního zážitku nabízí i triptych od Zdeňka Šorfa (1965). Kontemplaci se věnují také další autoři: Martin Krajc (1984) se snaží v tradici východní tušové malby zachytit pomíjivý okamžik v intimních momentech konzumních krásek, které uvadnou stejně rychle jako květy sakury po jarním dešti. Lukáš Miffek (1978) je autorem, kterému se příčí každý heroický postoj, každý sevřený sval kolem rtů sleduje s posměchem, každý apel na vážnost uměleckého okamžiku prožívá jako zastydlý puberťák. Pár se směšně působícím robotickým mutantem zřejmě prožívá rozkoš při pohledu na vznešenou krajinu. V nás ovšem milenci vyvolávají spíše úsměvy než lásku ke krajině. Dílo Jaroslava Valečky (1972) mapuje v intimně laděné figurativní tvorbě především depresivní a melancholické stavy vnitřní kontemplace. Obrovská drůbeží hlava představuje možná odraz sebe sama, možná odporný zjev manžela při vynuceném styku, jež se konfrontuje s ženskou figurou na provaze, coby obětí visící za nohy a čekající na porážku. Adam Jílek (1978) sleduje ornament smrti se zaujetím sběratele trofejí, kde naopak zvířata zastávají roli lovce a pozorovatele. U MICLa – Michala Novotného (1969) nevíme, jak vnímat jeho vidění světa, které je příliš detailní a úplné na to, aby bylo pouhým záznamem deliria. Zůstává tak největší záhadou celého vystaveného cyklu, záhadou, která se rozhodla sledovat vztah mezi prostorem a jeho pozorovatelem.

Aktuálnost tohoto konkrétního souboru maleb nespočívá v tématu; spočívá v obrovsky bohatých možnostech interpretace banálních situací. Betonová stěna paneláku, rozkvetlá louka, krajina, nejsou samy o sobě mimořádné. Mimořádný je prožitek těch, kteří se rozhodli prožít neobvyklý život.

Josef Záruba-Pfeffermann, kurátor

Prohlídky možné v neděli od 14 do 18 hodin nebo po předchozí domluvě na art@cernalabut.cz

In mathematics, a singularity means an exceptional point with no definition in a given relationship. These points are also the imaginary centers of black holes where the physical qualities approach infinity. Man perceives space as a measure of his own feelings: monumentality, coziness, light or darkness. All of these feelings may be pleasant, threatening, extraordinary or banal.For example, the darkness is one of the most beautiful feelings of life, if we lie under the blanket on a soft bed, or even more, if we share the darkness with a close person. In another situation, however, darkness may be unbearable. A contemporary agnostic man is increasingly interpreting his surroundings as interfering with his own destiny. The environment confronts their own freedom, creates its own mythology, visions of parallel life, visions of an individual hell or paradise. More than a hundred years ago, the usual sunset behind a Norwegian fjord inspired the famous Edward Munch to express his own hopelessness. He painted the “Scream” in several versions. The work appeared to many modern painters as too pathetic, and later they began to think about painting as such in this way, considering painting a dead medium. Yet it is its special ability to capture an individual feeling like a seismograph which brings the emotional landscape o the forefront of contemporary art media once again. In their work, nine artists try to find essential moments among infinite possibilities. Igor Grimmich’s (1979) huge stadiums and housing estates resemble the idea of a nuclear disaster born in mind of the artist during some civil defense training in the socialist past some thirty years ago. The artist’s memory, however, formed the grim landscapes into visions of some cosmic empire. Jiri Hauschka (1965) focuses on the fatal moments in his life. In the landscape, he follows the Wagnerian endless melody in the form of energy streams, confronted here with a falling figure. The waterfall acts as an allegory to the complicated and turbulent life situations.

The landscapes by Erika Voith (1988) are somewhat quieter, their main aim is the eternity. The meditative space uses gold color to underline the sacrum of the pilgrimage. The triptych by Zdeněk Šorf (1965) offers yet another spiritual experience among the exhibited works. Other authors explore the contemplation as well: Martin Krajc (1984) follows the oriental ink painting tradition to capture the vanity of street beauties who decay as fast as cherry blossoms after the spring rain. Lukáš Miffek (1978) is an author who dislikes any heroic approach, in his work any seriousness is observed with mockery. The couple with the robotic mutant in the middle of the noble landscape ridicules rather than underlines the whole scenery. The work by Jaroslav Valečka (1972) brings in his intimate, figurative moments to our attention. He depicts depressed and melancholic states of a deprived woman. The huge poultry head is perhaps a reflection of herself, perhaps it is an awful appearance of her husband during the forced love act. The next image shows the very female figure hanging on the rope, like a slaughtered animal. On the contrary, Adam Jilek (1978) follows the ornament of death with the passion of a trophy collector. Surprisingly, animals play the role of a hunter and observer. And last but not least, one can never be sure how to perceive the vision of the world by MICL – Michal Novotný (1969). It is too detailed and complete to be just some delirious vision. This work may remain the greatest mystery of this entire exhibition, mystery which aims to explore the relationship between the space and its observer. The contemporarity of this particular set of artworks does not lie in the subject; it lies in the vastly rich possibilities of a common situation interpretations.

The concrete wall of a building, the blooming meadow, the landscape – these elements are not extraordinary as such. The very individual experience of those who have decided to live an unusual life is extraordinary.

Josef Záruba-Pfeffermann, curator

Sunday 2–6 pm
Dates upon request in advance, via e-mail art@cernalabut.cz

O AUTORECH /ABOUT THE ARTISTS

Husákovy děti se rodily do šedi panelákových zdí, budoucnost se zdála stejně mdlá. Igor Grimmich si tuto banalitu obohatil vizemi kosmických rozměrů. Prostředí jeho obrazů vyjadřuje úzkost i touhu po svobodě.

Jiří Hauschka je muž – heroik, jehož každý tah štětce vypráví Prsten Nibelungů, i když právě maluje čerpací stanici.

Adam Jílek je sběratelem lidských trofejí. Wilhelm Micholitz, slavný viktoriánský botanik, nalezl jednou vzácný exemplář orchideje, jak vyrůstá z lidské lebky. To jsou situace, kdy příroda dokončí myšlenku, kterou již člověk nestačil vyslovit.

Konzumní krásky uvadnou stejně rychle jako květy sakury po jarním dešti. Ještě rychlejší jsou ale tahy štětce Martina Krajce, které ohromí svoji vybroušenou elegancí.

Už jste někdy viděli sentimentálního robota? Připomněl vám někdy párek v rohlíku, že jste dlouho neviděli svoji milou? Chcete-li znovu prožít svoji pubertu, seznamte se s dílem Lukáše Miffka.

MICLovy obrazy jsou čarovné, humorné a možná i nepříčetné. Jako bychom se setkali se světonázorem, který je dokonale logicky promyšlen, ale přesto nám logický smysl nedává.

Rozklad světelného spektra jako by nás uvedl do nového, růžovějšího světa. Zdeněk Šorf je malířem, který si rád zkouší různé styly, rád vstupuje do světů za obrazem. Tam nás uvádí i triptych „Za oponou ticho lásky“.

Jaroslav Valečka působí na první pohled jako spokojený strážce domácího krbu, jeho dílo však má místy blíže k těžké životní deziluzi. Právě tyto obrazy člověka vyléčí, připadá si u nich mimořádně spokojený. Snažit se předstírat pohodu tam, kde není, je nejlepší cestou do blázince.

Ve středověku měly vizionářky zvláštní postavení ve společnosti. Byly to prorokyně pravé lásky, jejich vize byly milostným popisem jejich vztahu s vyšší bytostí. Můžeme jen spekulovat, kdo je pravý bůh Eriky Voith, který se odráží v byzantském zlatě jejích obrazů.

In the communist era, children were surrounded by grey panel walls and the future seemed to be just as bland. Igor Grimmich enriches this banality with cosmic visions. His work expresses anxiety as well as the desire for freedom.

Jiri Hauschka is a man of a heroic heart. Every brushstroke of his is the eternal Wagnerian melody from the Ring of Nibelungs, even if he is painting a mere gas station.

Adam Jilek is a collector of human trophies. Wilhelm Micholitz, a famous Victorian botanist, once found a random orchid growing out of a human skull. These are situations when nature completes an idea that man did not manage to formulate.

The cheap beauties are aging as fast as cherry blossoms after the spring rain. The brush stroke of Martin Krajc is even faster, always amazing with his refined elegance.

Have you ever seen a sentimental robot? Have you ever been reminded by a hot dog that that you have not seen your girlfriend in a while? Should you want to feel like a teenager again, do rejoice in the work of Lukáš Miffek.

MICL‘s paintings are enchanting, full of humor and perhaps a bit of insanity. It is a worldview that is perfectly logical, but it does not make a logical sense to us at the same time.

Streaks of the light spectrum invite us to a better world. Zdeněk Šorf is a painter who likes to experiment with various styles, he likes to enter the world behind the painting.

At first glance, Jaroslav Valečka resembles a satisfied husband and father. However, his work tells a story of great life disillusions. Still, his images have a healing power, in their company one feels to be genuinely happier. There is no point in pretending there is peace and content when there is none.

In the medieval society, the visionaries have played a special role. Their visions described a true love affair with a higher power. We can only speculate who is the true God of Erika Voith, the one who is reflected in the gold plated structures of her artwork.